Inspiruj se

Dokonalost a anorexie ruku v ruce

Narodila se v Opavě před 22 lety a na první pohled bylo její dětství šťastné a bezstarostné. Vyrostla v úplné rodině a nikdy nezažila domácí násilí ani chudobu. Věnovala se gymnastice, fotbalu, volejbalu, basketbalu i jiným sportům. Ve škole byla jedničkář a rodiče v ní viděli budoucí paní doktorku. Vkládali do ní velkou naději, že právě ona bude ta, co donese domů vysokoškolský titul.

Mnoho lidí by řeklo, že ji nic nechybělo. I ona sama si tehdy myslela, že je vše skvělé a dokonalé. Jenže ne vždy bylo vše tak dokonalé, jak by chtěla.  Někdy do nás rodiče vloží tolik naděje, že se bojíme je zklamat. Naše láska k nim nám brání v přijetí chyb. Chceme být pro ně i okolí dokonalí. Dokonalí ve všem!

,,Když jsem donesla domů jedničku, nikdo nic neřekl. Když jsem přinesla trojku, hned se ptali, proč jsem se neučila a co jsem udělala špatně. Měla jsem pocit, že jsem je zklamala…říká Vladimíra Osadníková, blondýnka s krásným úsměvem.

Od školky se věnovala gymnastice, kterou neskutečně milovala. Dokonce hrála fotbal, volejbal i basketbal. I atletika byla jedním z koníčků, který pro ni rodiče vybrali. ,,Táta ve mě vždycky viděl syna, kterého neměl. Nikdy jsem nenosila šatičky a sukně, nehrála si s panenkami. Naopak jsem ráda chodila na fotbalové zápasy, koukala na hokej a nosila tepláky a mikiny. Možná díky mé klučičí povaze věřili, že mám více odolnosti a síly se v životě prosadit.

Gymnastika ji šla tak dobře, že bylo nutné zajistit ve škole individuální plán, aby mohla jezdit na soutěže a více trénovat. ,,Měla jsem sice individuální plán, ale učit jsem se musela stejně, jako všichni ostatní. Vyžadovalo se, abych byla dobrá jak v gymnastice, tak ve škole. Všude dokonalá…

Vzorná dcera i studentka

Její den vypadal tak, že ráno vstala, zacvičila si, odešla do školy, potom na trénink a z něj hned domů, kde se učila na další školní den. Představa, že přinese domů horší známku než jedničku, ji motivovala k tvrdšímu přístupu sama k sobě. Vidina úspěšné kariéry gymnastky ji nedovolila si na chvíli odpočinout a dopřát sobě i svému tělu potřebný odpočinek. ,,Můj rodiči vypěstovaný perfekcionismus byl rok od roku horší. Chtěla jsem být dokonalá dcera, dokonalá gymnastka i studentka. Jakákoliv chyba pro mě představovala osobní selhání.

Pak v jejím životě nastal zlom. Při soutěži si urvala vazy v kotníku a její vrcholová kariéra byla u konce. ,,Rodiče mi vysvětlili, že v Česku se gymnastky stejně moc neprosadí a ve 20 letech jejich kariéra často končí. Gymnastiku jsem pak už brala jen jako koníček. V mém životě se zase tolik nezměnilo.”

,,Pořád jsem chtěla být dokonalá, jen jsem se méně hýbala.”

Okamžik úrazu považuje Vladěnka za zlomový bod v jejím životě. Když jste 14 let zvyklí na pravidelný aktivní pohyb a pak jej přestanete mít, nemůžete se divit, že se ve vašem životě možná něco změní. ,,Celý život jsem byla velký jedlík. Nedělalo mi problém sníst denně hromadu sladkostí a večer ještě chipsy. Jenomže několik let jsem k tomu měla i potřebný výdej energie, takže moje láska k jídlu nebyla na mém těle poznat. Když se přestanete hýbat a jíte pořád stejně, je jasné, že přiberete.

Když ji poprvé okolí řeklo, že přibrala, její touha po dokonalosti vyslala varovný signál. Na zdravotnickém lyceu, který si vybrala s vidinou kariéry doktorky, jela se třídou na lyžařský výcvik a pojala jej lehce dietně. ,,Na lyžáku jsem měla očistu. Vyhýbala jsem se tučným a sladkým jídlům a nejedla tak často. I učitel si všiml, že se mi moc nechce jíst. Když jsem pak přijela domů, všichni chválili jak jsem zhubla. To bylo něco pro mé ego. Utvrdila jsem se v tom, že nejíst, je cesta k dokonalosti.

A tak nejedla. Hubla a hubla, až se ztrácela před očima. První rok byl pro ni velmi pozitivní. Holky jí chválili postavu a byla středem pozornosti. Cítila se jako modelka. Vždyť každá holka přece ,,musí” být modelkou. To naše společnost vyžaduje nebo snad ne?

,,Doma se mě pořád ptali, proč nejím. Nesnášela jsem to!”

Druhým rokem byla její anorexie na vrcholu. Zhubla z 57 kilo na pouhých 39. ,,Vážila jsem se vždycky po tom, co jsem vypila litr a půl vody. Možná jsem vážila i těch 38 kilo. Začala jsem být negativní, nešťastná holka, co se vyhýbala společnosti. Mé anorexie si všiml už i učitel a volal rodičům. Jenomže my děti si umíme vymýšlet a přesvědčit mámu s tátou, že je vlastně vše ok. Proto se o takovém problému dozvídají doma jako poslední.

Pro lidi s PPP (porucha příjmu potravy) je důležité mít kolem sebe ty správné lidi. ,,Během mé nemoci jsem poznala svého současného přítele. Bála jsem se, že je se mnou kvůli tomu, jak vypadám. Několikrát jsem si řekla, že bych třeba začala jíst, ale strach z toho, že přiberu a nebudu se mu už líbit, mě od toho odrazoval. Časem jsem pochopila, že takový není. Naopak byl jediný, který chápal moje emoce a můj stav. Nikdy mě nenutil do jídla jako naši. Dokázali se mnou sedět u stolu hodiny, jen abych si vzala kousek jídla. On však ocenil i to, když jsem snědla trochu rajčete. Hrozně mi to pomáhalo. Najednou jsem neměla takový strach z jídla.

Několikrát se Vladěnka pokoušela o to, začít znovu normálně jíst. Uvědomovala si závažnost situace. Jenomže jakmile jen malinko přibrala, okamžitě se přestala snažit. Chtěla být zdravá, ale hubená. A když jedla, tak hubená prostě nebyla.

Pád na psychické i fyzické dno

Často se lidí ptáme na ten zlomový bod, kdy si uvědomili, že to takhle dál nejde. Okamžik, který je vysvobodil z jejich trápení. Co donutilo ten 39 kilový, křehký uzlíček nervů otevřít oči a své srdce sebelásce?

,,Na ten den si pamatuji velice dobře. Rozhodla jsem se, že začnu konečně normálně jíst. Po třech dnech klasického stravování jsem ale zhubla další 3 kila. Ten pocit, že hubnete i když jíte, ve vás vyvolá strach ze smrti. A ten já měla. Bála jsem se, že umřu. Seděla jsem u zrcadla, dívala se na své tělo a brečela jsem. Volala jsem příteli, že takhle už nechci žít. Padla jsem na úplné psychické i fyzické dno. Druhý den ráno jsem vstala, plná nové energie a vůle. Odhodlala jsem se lidem kolem sebe říct, ať nehodnotí mé tělo a ani to, jak jím. Ať si mě nevšímají. Pustila jsem názory druhých z hlavy. Díky příteli jsem přišla na to, že se dá jíst zdravě a tak začala moje cesta uzdravování.

Dnes je z ní krásná, zdravá holka, která si plní své sny. Nelituje toho, čím si musela projít, aby se měla více ráda. Díky své zkušenosti s anorexií pomáhá lidem s PPP v organizaci Anabell a tahle práce ji každý den připomíná, že zvolila správnou cestu. Nevzdala se a udělala ten důležitý krok!

A co by Vám dneska Vladěnka ráda vzkázala?

,,Kdysi jsem neřešila, jestli se mám ráda nebo ne. Až anorexie mi otevřela oči a díky této zkušenosti si dnes vážím sama sebe mnohem víc! Jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla.

Začněte se mít více rádi už dnes! Nenechte se ovlivnit společenským míněním o dokonalosti žen. Pokud Vám na tohle téma mohu doporučit nějakou literaturu, tak určitě sáhněte po knize Bez filtru od úžasné Kristýnky z projektu Za normální holky.

Poslední věc, kterou bych chtěla říct, se týká Vás všech. Pokud vidíte někoho, kdo je podle Vás moc hubený nebo tlustý, nenarážejte na to. Neškatulkujte druhé na anorektiky a obézní. Nikdy nevíte, čím si tihle lidé prochází. Narážky jim jenom uškodí. Pokud jim chcete nějak pomoct, zajímejte se o to, co je v životě trápí. Třeba jim pomůžete objevit v sobě chuť něco změnit. Každý se musí chtít ze svého problému nebo nemoci dostat sám. Pokud to dělá kvůli někomu, většinou se to po čase vrátí na začátek.

Vladimírka Osadníková, holka co nakopala zadek anorexii a začala se mít víc ráda i s drobnými nedostatky. Zjistila, že její cesta nevede na lékařskou fakultu, ale na studium humanitních oborů. Dovolila si jít vlastní cestou a přestala se bát toho, že někoho zklame.

Děkuji za Tvůj čas a za to, že jsem tě mohla poznat!


Pokud chcete Vladěnku kontaktovat a zeptat se ji na něco, tak můžete zde:

Instagram: @vladimira_osadnikova

Facebook: @vladimira.osadnikova.2

Email: vosadnikova@gmail.com


Krok č.2: Dovolte si v životě udělat chybu. Nic Vás neposune dál, jako Vaše pochybení.


Krok č.3: Milujte svůj život a sami sebe! Dělejte věci pro sebe a proto, že Vás baví a naplňují.

No Comments
Previous Post
02/19/2018
Next Post
02/19/2018

No Comments

Leave a Reply