Srí Lanka

Z kancelářské židle dobrovolníkem na Srí Lance

Měla jsem už plné zuby sebe a své kancelářské práce. Neustále stěžování si na to, co bych chtěla, ale nejde to. Mraky výmluv. Už nechci patřit mezi ty, co se spokojí s tím co mají a nerealizují své sny. Fungovala jsem tak doteď a nic mi to nepřineslo. Opravdu chci čekat na vážné onemocnění nebo jinou životní tragédii, abych se probrala a začala konečně žít podle sebe?

Vše, co si dokážeš detailně představit, můžeš i prožít…

Jsem z generace, která si už více uvědomuje, co všechno je možné, ale spoustě z nás chybí ta odvaha a přesvědčení, že i My můžeme žít líp. Máme strachy ze změny a nejistoty. A přesně proto jsem dala v práci výpověď a po pár dnech si koupila letenku na Srí Lanku. Zpáteční, na tři měsíce. Konečně jsem v životě udělala první krok, který mi začal dávat smysl. Ne všichni mé rozhodnutí chápou. K tomu ale jindy. Teď Vám řeknu, co mě na Srí Lance čeká a proč jsem se rozhodla odjet.

Bude ze mě dobrovolník

Když si něco hrozně moc přejete, tak vám to Vesmír pošle. Ano, už i já mám tu zkušenost a mohu potvrdit, že to funguje. Stačí vyslovit myšlenku, stanovit si termín a být otevřený novým příležitostem. Přesně to jsem udělala a výsledkem je, že pojedu na Srí Lanku učit malé děti angličtinu a zájmové kroužky.

Já, která v životě nikoho neučila a moje angličtina je na úrovni středoškoláka (takové mám o sobě mínění). Budu žít v tamní rodině, jíst, co mi zrovna uvaří a budu zažívat jejich kulturu tak, jak by mi to žádná televize ani cestovka nedokázala zprostředkovat. No není to psycho? Pro mě jo. V dobrém slova smyslu.

A víte co? Pojedu tam sama. Ano, dokonce i bez přítele. Bude to úplně poprvé, kdy si budu muset s nástrahami života v zahraničí poradit bez blízkého člověka a neposrat se z toho (pardon za to slovo). Není to proto, že bych neměla s kým jet. Jde o to, že chci a potřebuju odjet na vlastní pěst. Jsou věci, které se nikdy nenaučíte pokud vám stále někdo stojí za zadkem. Nicméně důvodem není jen tohle.

Tohle pravděpodobně dělat nebudu, ale kdo ví…

Spontánní rozhodnutí nebo plánovaný útěk?

Upřímně. Obojí.

Plánovala jsem útěk z práce. Přemýšlela jsem o tom už dávno, ale nevěděla jsem kam jít. Vlastně jsem netušila, co přesně chci dělat. Tlačila jsem sama na sebe a nervovala se, jen abych našla jinou práci. Jednou věcí jsem si však byla jistá na sto procent. V současné firmě už dál pracovat nemůžu. Důvod je prostý. Prostě mě to už nikam neposouvalo. Náplň nebyla kreativní a já stereotypně plnila každý den ty stejné úkoly.

Těch postupem času přibývalo a přijmout dalšího člověka nebylo možné (hlavně, že v jiném oddělení přijímali jednoho za druhým). Nemluvě o tom, že většina firemní procesů fungovala na bázi: Proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě. Nebudu tady nadávat na svoji, teď už skoro bývalou, práci. Jen jsem se v ní necítila sama sebou. Tak jsem se rozhodla dát výpověď. A to jsem ani neměla koupené letenky…

A teď k té spontánnosti.

To, že odletím na tři měsíce pryč, plánované nebylo. Rozhodla jsem se skoro ze dne na den. Nikdy jsem nebyla za hranicemi EU, ale mým snem bylo podívat se do Asie. Bylo mi jedno kam přesně, hlavně jsem chtěla zažít jejich kulturu, tamní buddhismus, vidět slona, opice a cítit se svobodně. Dokonce jsem nikdy necestovala sama. Měla jsem z toho strach. Raději jsem si své potrhlé plány na cestování rychle rozmyslela. Jenže teď to bylo jiné. 

Prostě jsem se přestala bát a vykročila z komfortní zóny.

No a tím to všechno začalo. Jeden den jsem se rozhodla, že v září odletím. Vypočítala jsem si, kdy nejpozději musím dát výpověď a pak začala šetřit na letenky. Během toho jsem sledovala ty nejlevnější. Přála jsem si letět přes Dubai, ale žádná levná s tímto mezipřistáním nebyla. Zhruba tři dny poté, co jsem měla dostatek peněz na letenku se objevila. Stála o 20 korun víc, než jsem měla našetřené (takže zhruba stejně, že jo). Pro mě jasný signál KUPUJ! Sice se mi třepaly ruce, ale dala jsem to.

Tímto jsem naskočila do rozjetého vlaku směr Srí Lanka, a že jede sakra rychle (i přesto, že ve skutečnosti se vlaky na Srí Lance spíž plouží).

Popravdě, mám Vám toho ještě tolik co říct

Dnes je to zhruba tři měsíce od mého rozhodnutí odjet a událo se toho už tolik, že jeden článek nestačí. Určitě vám ještě povím, jak na to všechno reagovalo moje okolí a v čem mi pomohla vyšší síla (Vesmír), aby se vše dělo tak, jak si přeji.

Budu Vám zprostředkovávat mé přípravy, zážitky a emoce nejen tady, ale především na instagramu a facebooku. Uvidíte jak zvládám své první kroky na Srí Lance a jestli je dobrovolničení leháro nebo stres.

To všechno a nejen to vás čeká již brzy. Odlétám 17. září a do té doby mě čeká ještě  spoustu zařizování. Děkuji za Vaši podporu sledováním či sdílením mé cesty. Je to pro mě osudový okamžik, který si nechci nechat pro sebe. 🙂 Je důležité se navzájem inspirovat a podporovat ke splněným snům.

Vaše Nikol

1 Comment
Previous Post
08/05/2018
Next Post
08/05/2018

1 Comment

  • Daya

    All the best !.. you can do it….

Leave a Reply